Uprostřed Karibského moře, mezi ostrovy Guadeloupe a Martinique, leží malý zapomenutý ostrov, kde se zastavil čas. Jednu listopadovou neděli okolo projížděl Kryštof Kolumbus a ten název mu už zůstal: Dominica. Latinsky „neděle“. Lidi si ji pletou s Dominikánskou republikou, která leží o … mil severozápadněji a je asi tak xxkrát větší. Spolu s dalšími ostrůvky tvoří Dominica souostroví Malých Antil. Je pokrytá bujnou vegetací sestávající hlavně z (kokosových palem) ….. a je propletená mnoha řekami, říčkami i malými pramínky, které …

Kromě přistěhovalců zde stále žijí i původní obyvatelé Karibských ostrovů, Karibští indiáni. Spolu s nimi tu žijí hlavně černoši, takže většina Karibů je dnes už smíšeného původu. Žijí v chudých laťových domcích rozesetých podél jediné hlavní silnice vinoucí se ………. a nebaví je pracovat, protože jídlo tu roste všude kolem. Když se jim v týdnu nechce do práce, jednoduše nepřijdou. O víkendech postávají u malých proutěných stánků podél silnic a prodávají tradiční masky, které sami vyrábějí ze směsi bahna, drobných propletených kořínků a hlíny. Když tato směs uschne, připomíná kůru.

Shodou náhod jsem před několika lety dostala pozvání strávit na tomto ostrově dva týdny ze své dovolené. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se dostala na takto exotický ostrov. ………….

Plavili jsme se v jednoduché dřevěné loďce korytem řeky lemovaným mohutnými vrásčitými stromy s gigantickými pokroucenými kořeny, čnícími z vody jako obrovské dřímající anakondy. V jednoduchém bambusovém baru uprostřed buše popíjeli koktejly z kokosových ořechů. Procházeli se v …, ze všech stran obklopeni divokými rostlinami se zelenočerveně žíhanými listy, které nám dosahovaly až nad hlavu. Pozorovali velké pestrobarevné papoušky „Amazoňany“, kteří volně žijí pouze na tomto ostrově a každý večer se vracejí do téhož údolí přenocovat. Po západu slunce pozorovali velrybí ocas, tyčící se z temné mořské hladiny jako bizarní Poseidonův trojzubec. Večer usínali v rákosovém bungalovu, do jehož střechy bušily vytrvalé proudy tropického deště.

Na konci února se v Roseau, hlavním městě Dominiky, koná tradiční karnevalový průvod. Trochu připomíná karneval v Riu, jen je o dost menší. Lidé v pestrobarevných kostýmech tančí v ulicích, baví se, pijí alkohol a před nimi jedou mohutné vozy s ohromnými reproduktory, ze kterých se line hlasitá, rytmická karibská muzika, která se rozléhá po celém hlavním městě. Na tuhle akci se sem sjíždějí turisté z celého světa, takže nejméně čtrnáct dní před jejím začátkem není na celém ostrově šance pronajmout si auto.

Už když se blížíte vylidněnými ulicemi k místu, odkud slyšíte hrát hudbu, ucítíte hmatatelnou atmosféru radosti a štěstí, která se vznáší ve vzduchu a přenáší na každého, kdo se ocitne v jejím dosahu. Po cestě potkáváte ženy oblečené jako Amazonky, gejši nebo …… a muže nesoucí kopí …

………………….

Mladá dívka v kostýmu (ztvárňujícím) modrého páva, kterou následovala dívka nesoucí na ramenou rozložitou konstrukci Popelčina kočáru, vyřezaného z velké dýně.

Za hlavním vojem lidí v kostýmech následoval průvod normálně/civilně oblečených lidí, hlavně mladých ostrovanů z okolních vesnic. Protože je nesvíral těsný kostým, ani neomezovaly nejrůznější konstrukce, tančili o poznání divočeji a většinou drželi v rukou plechovky s pivem nebo láhve něčeho ostřejšího. Vypadali, jako když příliš nevnímají své okolí, jako by je dunivý rytmus hudby rezonující i v oknech okolních domů uvedl do hlubokého transu. I přihlížející turisté se hudbou nechávali unést a postupně se k tanci přidávali také, třebaže většinou jen podupávali na místě.

Pro samozvaného fotografa a novináře není lepší zážitek, než když si uprostřed báječné podívané uvědomí, že nechal foťák v autě. Představa, jak se prodírám davem rozjařených a alkoholem posilněných lidí, navíc v opačném směru, mi nedělela radost, ale pokud jsem si chtěla pořídit alespoň nějaké záběry, nedalo se nic jiného dělat. Sebrala jsem odvahu a vydala se “proti proudu”, připravená utržit pár ran, kopanců nebo alespoň nepříjemných poznámek. Místo toho mě však čekal úplně jiný zážitek.

Jako by se čas okolo mne zpomalil/zastavil. Jak jsem šla, průvod se přede mnou rozestupoval a za mnou opět uzavíral. Jen natolik, abych mohla pohodlně projít a nemusela změnit směr. Dívala jsem se do usmívajících se tváří lidí, kteří mě míjeli s takovou ohleduplností, že se mě za celou dobu téměř nikdo nedotkl. Lidé divoce tančili a prudce rozhazovali rukama, ale jakmile se ke mně přiblížili, pohyb ustával a oni kolem mě proplouvali s tak jemnou a přátelskou energií, že jsem se uprostřed toho hustého davu cítila v naprostém bezpečí, přijatá a milovaná. Jako když stojíte uprostřed mírného teplého proudu, který vám ani nepodráží nohy, ani vás nestudí, ani vás nestrhává s sebou. Cítila jsem jejich přátelské pohledy, kterými se mnou sdíleli přítomný okamžik.

Za celou dobu jsem nezachytila jediný vulgární mužský pohled, přestože jsem na sobě měla jen krátkou sukni a tričko na ramínka. Nezahlédla jsem jediný rozmrzelý obličej, že si nějaký drzoun dovoluje kráčet opačným směrem než všichni ostatní. V celém průvodu jsem byla jediná se světlou pletí, přesto jsem se cítila jejich součástí. Jako by mne svou energií objímali. Prvotní rozpaky se rozpustily a změnily v neobyčejně hluboký zážitek.

Seděla jsem pak se slzami v očích na úzkém dřevěném molu nad ztemnělým mořem nedaleko mého bungalovu a … Tehdy se snad poprvé v mém životě začaly přetvářet mé hluboko uložené vzorce. Uvědomila jsem si tehdy, že to, v čem jsem vyrůstala a čemu jsem do té doby věřila, bylo jen ……… A jak moc toužím zažívat tyto okamžiky spojení znovu a znovu. Tato krásná setkání s lidmi otevírají moje srdce víc než cokoliv jiného. Přála jsem si tehdy, aby se mi ten zážitek nikdy nevymazal z paměti. Chtěla jsem si uchovat tu vzpomínku a spolu s ní tu hlubokou touhu zažívat podobné okamžiky častěji. Cestovat světem a tyto střípky štěstí, krásy a laskavosti navždy uchovávat v podobě slov a obrazů. A umět je sama i (spolu)vytvářet.

Od jisté doby nemám nejmenší pochyby o tom, že pokud si člověk něco opravdu z hloubky svého srdce přeje, energie jeho přání přiměje jeho vyšší vědomí, aby v sobě našel nevyčerpatelné zásoby energie a inspirace, které mu pomohou jeho přání uskutečnit. Neměla jsem tehdy strach, že by se mi takové přání nesplnilo. Bála jsem se, že si to přestanu přát. Že časem prostě zapomenu, jak bohatý a naplněný život může člověk žít, a vrátím se zpátky do té konformní šedi naprogramovaného světa, do nějž nepatřím.

Teprve dlouho poté jsem si uvědomila, že v tomto zážitku je i obrovská symbolika. Být přijat a milován, i když jsem třeba úplně jiný než ostatní. Myslím, že po tom my všichni v hloubce svého srdce toužíme ze všeho nejvíc.